David Adámek

Reflex 03/2011 -  20.01.2011 - Text: David Adámek

„V Belgii nejsou na velké zimy moc zvyklí,“ vzpomíná DAVID ADÁMEK (27). „U rodného města jednoho mého kolegy stojí už dvacet let lyžařské středisko, ale jen dvě zimy prý tam byl sníh.“

Mé dlouhodobé pobyty v zahraničí mají většinou jediný důvod – práci. Vysílá mě za ní švýcarská fi rma, v jejíž české pobočce jsem zaměstnán. Do Belgie jsem odjel vloni na podzim a cílem byla elektrárna u města Gent, kde bylo třeba uvést do provozu novou technologii na spalování dřevěné štěpky. Elektrárna se jmenuje Max Green, má mít výkon tři sta megawattů a je největší svého druhu na světě. Za den spotřebuje zásobník dřeva veliký jako dvoupatrový dům. Elektrárna patří společnosti Electrabel, což je něco jako u nás ČEZ, a její prospěšnost životnímu prostředí je podle mě sporná. Protože tolik dřeva v Belgii ani není, budou ho dovážet až z Kanady.

ANI RYBNÍK, ANI LES

Můj první postřeh? Belgie je drahá. Prvních pár dní jsem spal v centru Gentu a za noc v obyčejném pokoji s koupelnou chtěli v hotelu sto deset eur. Když jsem se pak přesunul na předměstí, pokoj v malém penziónu stál osmdesát pět eur.

Druhý postřeh – v Belgii je všechno upravené, uklizené, vkusné. Historická centra měst jsou romantická, pěkně vydlážděná, se zajímavou architekturou. S venkovem je ale trochu problém. Podle mě je fakt nudný. Jednoduché domky střídají pole a ohrady pro dobytek, nic víc. Nepotkáte žádný les, žádný kopec, dokonce ani rybník. Dnes vyrazím do přírody – tohle si v Belgii říct nemůžete. Žádná opravdová příroda tam není.

Pokud jde o Gent, jeho zvláštností je přístav. Město sice leží třicet kilometrů od moře, ale spojuje ho s ním umělý kanál, a v centru tak vládne příjemná přímořská atmosféra. Městem proplouvají malé lodě a můžete se i nechat svézt.

Nejhezčí je Gent v prosinci, kdy se celé město oblékne do vánoční výzdoby, objeví se tradiční trhy a nakonec potkáte i Mikuláše. Nechodí s ním ale čert s andělem. Místo nich ho provází Černý Petr. Má barokní kostým a černou tvář a je to ten zlý, který si odnáší zlobivé děti.

Podle cestovních průvodců vybízí historické centrum Gentu k nočním romantickým procházkám a posezením v kavárnách či brasseriích. To je pravda, ovšem ne úplná. Jsou tam i místa, kde se „paří“ a žije naplno. Vyhlášený je Kunstkenkwartier – Čtvrť umělců, kde je spousta barů a klubů. Komu to nestačí, může ještě přes řeku, do takzvané růžové uličky, ale to už je trochu jiný typ zábavy.

HRANOLKY KE VŠEMU

Jet do centra Gentu autem je o nervy. V minulosti s automobilovou dopravou logicky nepočítali a dnes se ve špičce neustále proplétáte malými ucpanými uličkami. A ještě ke všemu bloudíte. Ani GPS navigace vám nepomůže, protože město ve snaze zlepšit situaci mění každý půlrok dopravní značení.

Ideálním prostředkem je kolo a na kolech také většina obyvatel skutečně jezdí. Nepoužívají přitom žádné zázračné stroje (většina připomíná mírně vylepšenou značku Ukrajina), ale drandí na nich v létě i v zimě.

Otužilost a sportovní duch cyklistů zaslouží obdiv. Pracovití však Belgičané moc nejsou. Příklad za všechny – v dobré polovině všech restaurací, jež přes den vaří, si pozdě večer jídlo už nedáte. Po deváté najdete otevřené kavárny, ale z restaurací většinou jen ty, které provozují přistěhovalci. Pracovití belgičtí restauratéři, již provozují podnik až do noci, jsou výjimkou.

Belgickou kuchyni, když už jsme u toho, nabízejí především dva tradiční typy podniků – brasserie a frituur. V prvním případě nejde čistě o belgickou záležitost. Podniky s atmosférou kavárny, kde si můžete objednat i pivo a jednoduchá jídla, najdete i na severu Francie. Frituur je „hranolkárna“. Belgičané prý hranolky vymysleli. Nevím, ale jedí je snad ke všemu (nejčastěji s párkem) a v těchto podnicích běžně uvidíte i celé skupinky, jak si pochutnávají na ohromných porcích samotných hranolků jako na největší delikatese. Bizarnější už mi přišla jen omeleta plněná … hádejte čím!

NEJSME V TOM SAMI

Belgičané jsou proti nám trochu sušší, ale většinou milejší, ochotní pomoci. Že jsou to Belgičané, ovšem poznáte těžko. Národnostně jsou roztříštění a téměř všechno převzali od sousedních států, včetně jazyků. Úřední řeč je trojí. Vlámština (v podstatě stejný jazyk, který používají Holanďané v Nizozemsku), francouzština a němčina. K tomu se ve škole jako cizí jazyk všichni učí anglicky. Mě nejvíc překvapovalo, jak snadno Belgičané mezi těmito jazyky přepínají. Když jsem se dostal do mezinárodní společnosti, která se dobře bavila, bylo úžasné je sledovat. Belgičan v jednom jazyce položí otázku a hned v jiném jazyce odpovídá někomu dalšímu … V jejich společnosti mě lehce frustrovalo, jak málo jazyků znám sám.

Náš smysl pro humor Belgičanům trochu chybí. Proti nám ale zase mají větší rozhled. Víc cestují a díky jazykové výbavě lehčeji navazují kontakty, všude se domluví. Snáze a ochotněji se také dávají do řeči s cizinci ve vlastní zemi. Ostatně, oni ji za vlastní ani moc nepovažují, o nějakém belgickém patriotismu nemůže být řeč. Je vůbec otázka, jestli Belgie přetrvá a v jaké podobě. Vlámové z bohatšího severu, kam patří i Gent, kritizují přerozdělování daní ve prospěch Valonů a diskuse o budoucím uspořádání tohoto státu probíhají i mezi normálními lidmi třeba u oběda nebo večer v hospodě. Pro rozdělení jsou až na výjimky všichni. Jen se liší v názoru na způsob. Většina je pro federativní uspořádání s rozdělenými pravomocemi, podobně, jako to má Německo, ale nechybějí ani zastánci úplného odtržení.

Zatím drží obě etnika pohromadě hlavně král Albert II. van Saksen Coburg. Ten je velmi oblíbený, ani jeho přání však není pro obyvatele rozkazem. Vždyť spory mezi Vlámy a Valony už proti jeho vůli položily vládu – dokonce před začátkem předsednictví Belgie v Evropské unii. To pak proběhlo s vládou v demisi, čímž ještě překonalo ostudu, kterou předtím vyvolala sociální demokracie u nás.

Reflex 31/2011 -  04.08.2011 - Text: David Adámek

 „Španělé v Galícii pořád mluví,“ tvrdí David Adámek (27). „My na to nejsme zvyklí, ale oni to považují za projev přátelství. „Člověk, jenž pořád nekonverzuje, je prostě z jejich pohledu divný.“

Vystudoval jsem kybernetiku na Západočeské univerzitě v Plzni a do Španělska jsem se dostal jako zaměstnanec české pobočky švýcarské firmy, která tam rekonstruovala tepelnou elektrárnu. Pro švýcarskou firmu je mladý český inženýr dobrý, a hlavně levný zaměstnanec a já přijal nabídku s povděkem. Čtyři měsíce v přístavním městě La Coruña slibovaly pro našince vzácnou možnost mít oceán prakticky za oknem, o příležitosti poznat rázovitou povahu obyvatel Galície ani nemluvě.

FOTBAL JAKO DIVADLO

Galície se od zbytku Španělska značně liší. Tato provincie je mnohem zelenější a také jaksi přirozenější, protože leží stranou turistického ruchu. Rozdílné je i podnebí. Deštivé galicijské počasí dokáže člověku pokazit náladu poměrně často. Když jsem sledoval počasí, leckdy celé Španělsko hlásilo slunečno, jen Galície déšť. Oceán ale nezklamal. Pohled na něj se nikdy neokouká, je každý den jiný. Někdy z něj vyzařuje klid a je jako zrcadlo, jindy z něj přicházejí bouřky, ze kterých jde až strach. Já měl pocit, že mě tenhle přírodní živel přímo nabíjí energií.

La Coruña má asi čtvrt miliónu obyvatel a po Vigu je druhým největším městem provincie. Jeho nejslavnější atrakcí je Torre de Hércules, maják, jejž podle legendy postavil bájný hrdina Herkules. Ve skutečnosti to byli Římané. K jejich cti nutno dodat, že stále slouží svému účelu, přestože je zřejmě nejstarší na světě.

Město žije naplno. Skoro pořád se něco slaví, nejčastěji ohňostrojem nebo koncertem, a kolonáda podél hlavní pláže je neustále plná lidí. Na procházku přitom chodí celé rodiny, které jsou tam větší, než je chápeme my, takže běžně vidíte pohromadě děti, rodiče i prarodiče. O víkendu se chodí většinou na fotbal, buď na televizní přenos do hospody, nebo přímo na stadión Deportiva La Coruña, jenž má i přes své stáří neopakovatelnou atmosféru. Jednak proto, že se nachází prakticky na pláži, jednak díky obecenstvu. Fandí všichni. Ženy, muži, staří, mladí, všichni neustále vstávají, pobíhají, hrozí a nadávají. Já sám jsem se na stadiónu víc bavil diváky než fotbalem. A také jsem se tam na­učil základní sadu sprostých slov.

OBĚD MÍSTO VEČEŘE

Ve Španělsku je živobytí trochu dražší. Kolegové z Německa byli placeni lépe, ale i moje gáže stačila, abych si nemusel dělat starosti. Když je člověk spořivý a nakupuje pouze v supermarketu, může žít za deset až patnáct eur denně. Pokud chodí do restaurací a chce vidět kdeco, jako se to stávalo mně, může utratit i trojnásobek.

Oblečení, elektronika a benzín vycházejí podobně jako u nás, s jídlem je to různé. Když chcete trochu ušetřit, a přesto se dobře najíst, hledejte restaurace pro pracující lid. Poznáte je podle toho, že v době oběda (v Galícii nejdřív po jedné hodině odpoledne) kolem nich stojí náklaďáky, traktory, dodávky, auta vesměs staršího data. Čím víc aut, tím je podnik lepší. A ceny jsou na Španělsko nízké. Za deset eur vás čeká entrada, hlavní chod, a ještě zákusek s kávou. V ceně bývá i víno. Jako předkrm bývají obvykle špagety, salátová mísa nebo polévka z mořských plodů, hlavní chod se ovšem tváří, jako by mu nic nepředcházelo. Pokud si objednáte třeba kuře, dostanete klidně půlku. Porce jsou opravdu velké a člověk má co dělat, aby všechno snědl. Zvlášť když ví, že bude následovat ještě dezert. Po takovém obědě jsem většinou už ani nevečeřel.

STÁŘÍ S JISKROU V OKU

Obyvatelé Galície nejsou velcí postavou, bohatě to však vynahrazují velikostí svého ega a svými gesty. Člověk často neví, jestli rozhovor přešel do hádky, nebo ještě probíhá v přátelské rovině. Několikrát, když jsem byl u toho, zeptal jsem se pak kolegů, o co se to vlastně hádali. Vždycky mě ujistili, že o žádnou hádku nešlo. Jsou v pohodě, jen si povídali.

Za zvláštní zmínku stojí důchodci, na nichž mě fascinoval jejich šarm a styl. Staří páni chodí vždy ve vyžehlené košili, s kloboukem na hlavě a s jiskrou v oku, jakmile kolem projde nějaká señorita. Doma moc nesedí. Většinou je vidíte v kavárně či v parku, jak hrají karty nebo si prostě jen čtou noviny. Jakmile však přijde nějaká známá, padne polibek na každou tvář a hned jsou plní hovoru.

S prací si Španělé – alespoň v Galícii – hlavu moc nelámou. Na všechno mají dost času. Do práce chodí později, pak mají čas na kávu … Když se k pracovní době přičte dvouhodinová pauza na oběd, pracují všeho všudy pět hodin denně. A někdy ani to ne. Mají totiž silné odbory a jejich přezaměstnanost připomíná socialismus. Konkrétně v té elektrárně byla spousta lidí, kteří neměli co dělat. Přijdete na dílnu, jeden člověk tam ohýbá trubku a čtyři další na něj koukají. Kdy budou mít hotové, co potřebujete? Mañana. Zítra … Tamější vztah k práci vystihl můj mladý spolupracovník Emilio, jenž měl s elektrárnou smlouvu jen na dobu určitou. „Ještě dva měsíce a už budu konečně nezaměstnaný!“ řekl mi jednou s radostí. „Budu jen ležet na pláži,“ zasnil se, „nebo surfovat.“

JEN SI POČKEJTE

Galicijci jsou hodně hraví. Oblíbenou hospodskou hrou jsou kostky, které se většinou hrají o párátka a jen málokdy o peníze. Na rozdíl od nás jsou ve větším fyzickém kontaktu, víc se dotýkají. Já třeba jednou seděl u počítače, kolem šel spolupracovník a začal mi masírovat záda. Chvilku jsem měl podezření, jestli za tím není něco jiného, ale nebylo. Pro něj to bylo něco jako u nás přátelské šťouchnutí nebo poplácání po rameni. S tím rozdílem, že my ani nějací velcí přátelé nebyli, prostě kolegové.

Nepříjemné je řídit v Galícii auto. Při odbočování řidiči zásadně nepoužívají blinkry, což je o nervy zejména na kruhových objezdech. Výstražná světla se zapínají jen při zastavení a parkování, přičemž parkovat se dá podle tamních zvyklostí všude. Běžné jsou situace, kdy auto před vámi náhle zastaví, řidič vystoupí a jde si třeba vybrat peníze z bankomatu. Kolona aut za ním buď čeká, nebo auto objíždí, ale nikdo netroubí ani si nestěžuje, všichni to berou jako samozřejmost.

Člověka jako já, který neumí španělsky, může rozčilovat i tamější přezírání angličtiny. Na anglicky položenou otázku vám lidé odpovědí mile a přátelsky, leč ve španělštině. Věčně jsem musel opakovat, že nerozumím. Anglicky prostě mluvit nechtěli, i když to dovedou.

Lenivý i divoký ale určitě trochu zapomenutý Lisabon stojí za to. Jestli vás už nebaví letákové výlety typu Paříž, Řím či Londýn vyražte do Lisabonu. Město a okolí má pohodový švih. Oproti výše zmíněným městům má Lisabon jednu velkou výhodu, je daleko levnější. Ceny jsou srovnatelné s Českem, pouze letenka je trochu dražší. Ve městě není dominanta typu Eifelova věž, ale to neznamená, že tu není nic k vidění. Spíše je to naopak a proto je lepší, si udělat promyšlený program.

Procházka

Na samotném Lisabonu je asi nejzajímavější spleť všelijakých ulic a uliček, které se kroutí nahoru a dolů. Většina domků je poměrně úzká, některé jsou zarostlé, ale celé to vytváří unikátní atmosféru s patinou historie. Podobnými uličkami se dostanete až na jeden z kopců, kde se nachází hrad San Jorge, který je asi nejnavštěvovanějším místem Lisabonu. Od hradu je pak romantická procházka spletitými uličkami směrem ke kostelu São Vicente de Fora a pak k národnímu panteonu, kde jsou pochováni slavní Portugalci včetně Vasco de Gami.  Odtud je vidět obrovská řeka Tejo plná brázdících lodí. Přes ní se klenou dva mosty Ponte 25 de April, který vypadá jako Golden gate bridge v San Francisku. Druhý most Vasco de Gama, který je více ve vnitrozemí, je dlouhý úctyhodných 17km. Kontrastem k mramorové chloubě panteonu je bleší trh, který je jen kousek odtud. Dá se tu koupit opravdu vše starý nefunkční fén, trubku od záchodu, levou botu nebo hity portugalských pěveckých hvězd z padesátých let.

Mimo hlavní centrum je čtvrť bývalého výstaviště EXPO, kde se dá strávit příjemný den. Můžete zajít do  oceanária, na velkou věž Vasco de Gami nebo na lanovku. Lanovka sice vede odnikud nikam, ale je z ní pěkný výhled na výstaviště a řeku Tejo.

Noční život

Noční život začíná v Lisabonu kolem desáté hodiny večer. Nejvíc pařící čtvrtí je Bairro Alto, kde po desáté hodině zavírají restaurace, aby se otevřely se bary. Lidi ze všech koutů světa postávají venku, ulice jsou nacpané. Všude je dobrá nálada, alkohol a veselo. Sem tam se objeví i drogy, ale je tu bezpečno a zábava.

Nákupy

Pokud člověk jede na výlet s nákupchtivou drahou polovičkou, bude muset zřejmě absolvovat i důkladnou prohlídku nákupní třídy kolem náměstí Rossio. Je zde solidní nabídka obchodů, ale s nákupy jako v Harrods nepočítejte.

Doprava

Město je samý kopec a Portugalci jsou poměrně pohodlní, zřejmě proto je zde systém historických výtahů. Do výtahu platí stejný lístek, jako pro městskou hromadnou dopravu. Centrum města je plné starých tramvají, které sviští celkem svižně i navzdory svému věku. Metro je v Lisabonu čisté, ale bohužel nevede až na letiště a tak musíte jed autobusem nebo taxi. Taxi jsou z 99% mercedes, ale jsou levné (z letiště do centra cca 15 eur).

Jídlo

Typickým portugalským jídlem jsou sardinky nebo jiné plody moře. Sardinky jsou větší, než jak je známe z plechovky. Nejčastěji jsou pouze lehce osmahlé na grilu a celé se to jí i s kostmi. V Portugalsku dělají i výborné hovězí maso se zeleninou, vše se samozřejmě zapíjí portským vínem.

Výlety

Pokud je už člověk uchozený, je fajn si vyjet na výlet mimo město. Pokud je libo pláž, tak každých deset minut odjíždí vlak z nádraží Cais do Sodré do Cascais a Estoril. Cascais je vyloženě plážové město u Atlantiku s přístavem plným plachetnic. Estoril je takové malé Monako. Dříve se zde jezdily závody formule 1, je zde Kasino a hogo fogo promenáda s restauracemi.

Druhým zajímavým výletním místem je Sintra. Doprava je opět velmi jednoduchá, protože tam jezdí vlak z nádraží Rossio každých patnáct minut. Městečku Sintra dominuje budova s mohutnými komíny, které snad byly od hradní kuchyně. Na náměstí je spoustu restaurací, kde statečně obírají turisty na předraženém jídle. Na kopci je pak bývalý Maurský hrad, ze kterého je za dobrého počasí výhled do okolí Lisabonu.

Slovo závěrem

Portugalci jsou vesměs milý lidé a na rozdíl od Španělů ochotně mluví anglicky. Portugalsko je opravdu pěkná země, ale pro dovolenou u moře se úplně nehodí, protože Atlantik je poměrně studený. Krize Portugalska je trochu cítit všude. Ale není cítit nějaká snaha s tím něco dělat. Pracovní nasazení nebo snahu něco prodat neuvidíte.